OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud mě paměť neklame, tak CULT LEADER u nás nikdy nehráli. Vždycky líznou jen okolní státy. A nejinak tomu je i v roce 2024. Takže nezbývá než vysilující cesta do Berlína a zpět. Ale jsem za ní rád. Dodávku drze parkuju poblíž klubu Casiopea v autonomně vypadajícím distriktu, který svým feelingem připomíná lublaňskou Metelkovu nebo kodaňskou čtvrť Christiania. Klub vedle klubu a všude graffiti.
Přesně v osm vykopávají MACHUKHA. Kapelu, která má velmi berlínský „look“, vede mladá Ukrajinka Natalya a téma skladeb se přímo nabízí. Je jí schopnost lidí snášet zvěrstva páchané jinými lidmi. Na velkou desku se stále čeká, měla by však vyjít začátkem léta, neboť kapela začala vystupovat až v roce 2023. K vidění je ale už například video ke skladbě „Bezpliddya“, na kterém se členové skupiny podíleli i autorsky, například i navržením kostýmů, vycházejících z ukrajinské tradice.
Koncert má MACHUKHA naprosto skvěle zvládnutý po vizuální stránce. Hraje se povětšinou v relativní tmě, byť má kapela svůj světelný park a musím uznat, že to tvoří značnou část zážitku. Hudební stránka se totiž tím šourá trochu v pozadí. Žánrově MACHUKHA kombinuje blackened hardcore s post-metalem a s trochou představivosti lze stylové ukotvení přirovnat například k belgickým OATHBREAKER. A ačkoliv zvuk je v pohodě, expresivní výkon zpěvačky Natalyji také, tak tu trochu postrádám silná hudební témata a někdy možná i lepší instrumentaci.
Následující domácí BOTULISM kormidlem otáčí do ryze grindcorových vod. Je to první koncert bez zpěvačky Saskie, která se odstěhovala z Německa. Zvláštním faktem je to, že jejím záskokem taky není nikdo z Berlína. Řvouna Nettiho si kapela půjčila z benátských DANNY TREJO a, ačkoliv má ten večer s BOTULISM koncertní premiéru, působí po všech stránkách velmi sebejistě. Instrumentálně jde o standard se solidně naklepaným bubeníkem a kytaristou, který není z těch nejinvenčnějších pod sluncem. Koncert ale má energii a tah na branku a trvá jen slabou půlhodinu, takže nakonec odcházím vlastně velmi spokojen.
Trojici členů z CULT LEADER jsem naposledy viděl v roce 2011 na prknech pražského klubu Chmelnice v rámci skvělého a jediného koncertu kapely GAZA u nás. Vlastně také v dubnu. Po boku naprosto excelentních TRAP THEM a ROTTEN SOUND. To byl výborný koncert, byť návštěvnost nakonec zoufalá. A možná proto se CULT LEADER naší zemi od té doby vyhýbají.
Koncert začíná pilířem „I am Healed“ z alba „A Patient Man“ a mně hned do ksichtu bouchne zvuk a šmátrám po ucpávkách. Je to hodně nahlas. Skoro bych řekl, že berlínské kapely uvědoměle šetřily sluch posluchačů, ale tohle je vyhlazovací válec z Utahu. Tady se neberou zajatci. Se zatím posledním albem kapely se i pokračuje. Tuto sérii brutálních hrubých skladeb zakončuje pro mě až překvapivě brzo zařazený cajdák „To: Achyls“. Nedá mi to a musím tu chvíli srovnat s nedávným koncertem BOTCH, kteří do setu podobným způsobem zaintegrovali žánrově zcela odlišný ploužák „Afghamistam“. Dramaturgicky podobný tah je rozdílný jen v tom, že u BOTCH zafungoval naprosto skvěle. U CULT LEADER písnička založená jen na brnkání a čistém vokálu funguje mnohem méně a je to možná způsobeno i tím, že Anthony Lucero neměl zdaleka tak přesvědčivý projev jako Brian Cook, který se skladby ujal v BOTCH. Anthony je obecně trochu zvláštní frontman. Trochu zatáhlý do sebe, během koncertu s publikem nijak nekomunikuje a v pauzách mezi skladbami buďto přechází po scéně sem a tam a tahá u toho za sebou stojan od mikrofonu nebo se opíraje o stojan upřeně dívá do publika. A to prosím neberte jako jakékoliv hodnocení, to je jen konstatování faktu.
Skladba „To: Achyls“ pomyslně odděluje kusy z debutové desky „Lightless Walk” a následující „A Patient Man“. Přelom zajišťuje dvojice nejlepších tracků na albu, kterými jsou „Great I Am“ a „Suffer Louder“. A dochází i na připravovaný materiál, který reprezentuje velmi čerstvá singlovka „Learn To Love It“. Němci obecně jsou studení čumáci a tak potlesk po koncertu zdaleka není tím, čím by to měl být, ale i tak je tu přídavek a dílo zkázy je dokonáno. Dostal jsem to, pro co jsem si přijel. Velmi unikátní spojení bažin, primitivní až drzé dřevorubecké riffařiny a sofistikované polyrytmiky i přímočaře působících neandrtálských silových temp. A tak nezbývá než doufat, že příště CULT LEADER naši krajinu neminou. Album je doufejme na spadnutí, takže by k němu mohlo být i nějaké košatější turné.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.